Když nám minulost mluví do přítomnosti

Každý z nás vyrůstal v určitém prostředí, mezi konkrétními lidmi. Každý se také narodil s jedinečnou výbavou, která na své okolí reaguje vlastním způsobem. Co se v jednom prostředí nikdy nerozvine, může jinde dostat prostor vyrůst. Do toho vstupuje příběh každé rodiny, zasazený do širšího mezigeneračního kontextu.

Už jako děti jsme si proto začali vytvářet představu o tom, jak fungují vztahy, co je bezpečné, co se od nás očekává a jaké místo v tom všem máme my sami. Ne proto, že bychom si to vybrali, ale proto, že to byla naše jediná známá realita. Postupně se do nás zapisovala tak hluboko, až se stala součástí způsobu, jak přemýšlíme, cítíme i jednáme.

A právě proto se někdy v našem životě opakují podobné vztahy, stejné pochybnosti, stejné konflikty nebo pocity, kterým sami nerozumíme. Drží nás v napětí, nejistotě nebo ve vnitřních rozporech, jako by z nich nevedla žádná cesta ven.

Ne proto, že bychom byli slabí nebo dělali něco špatně, ale protože často pokračujeme podle mapy, která vznikla v době, kdy jsme ještě neměli možnost zvolit si jinou.

V terapii proto nehledáme viníka ani rychlá řešení. Společně se snažíme porozumět tomu, jak tato mapa vznikala, k čemu nám kdysi pomáhala a proč nás dnes některé její cesty vedou spíše do slepých uliček.

Ve chvíli, kdy začneme rozpoznávat, co patří minulosti a co už přítomnosti, získáváme něco velmi podstatného – možnost volby.

Nemůžeme změnit to, co jsme prožili. Můžeme ale rozhodnout o tom, jaký vliv necháme minulosti na svůj dnešní život.

Postupně se z člověka, který jen reaguje na okolnosti, stává člověk, který se vědomě rozhoduje. Z role spolujezdce se přesouvá za volant. Přestává žít podle starých obav, naučených pravidel nebo očekávání druhých a začíná hledat vlastní směr.

„Když už člověk jednou je, měl by mít možnost být tím, kým skutečně je – ne tím, kým se kdysi musel stát, aby obstál.“