VÝCHODISKO

Každý z nás přichází na svět s vlastními vrozenými předpoklady. To, co se z nich postupně rozvine a co naopak zůstane potlačené či nevyužité, významně ovlivňují vztahy a prostředí, ve kterém vyrůstáme.

Na začátku života jsme závislí na péči druhých. Potřebujeme bezpečí, blízkost a přijetí. Postupně přichází potřeba samostatnosti, vlastních hranic, uznání a hledání vlastní identity. Díky těmto zkušenostem se učíme rozumět sobě, zvládat emoce a vytvářet vztahy.

Ne vždy ale dostáváme to, co potřebujeme a protože jako dítě jsme nemohli své podmínky jednoduše měnit, přizpůsobili jsem se uvnitř sebe. Naučili jsme se potlačovat emoce, vyhovět druhým na ůkor sebe, přebírat odpovědnost a spoléhat jen sami na sebe.

“Přizpůsobit se ale neznamená skutečně se rozvíjet.”

To, co nám kdysi pomáhalo obstát, nás ale později začne omezovat. Některé potřeby zůstaly nenaplněné, důležité zkušenosti chyběly a určité schopnosti neměly možnost dozrát. Vznikají tak vnitřní životní scénaře, které nás kdysi chránily, ale už dávno mohou náš další vývoj omezovat. To, co tehdy nemělo podmínky k rozvoji, jako by zůstalo vývojově „zmražené“.

Jak přemýšlím o psychoterapii

Psychické potíže nevnímám jen jako příznaky, kterých je potřeba se zbavit. Zajímá mě jejich původ, souvislosti i smysl, který v životě člověka mohly mít, a proto se zaměřuji na porozumění scénářům, které se v našem životě opakují – jak vznikly, co je udržuje a jakým způsobem ovlivňují naše současné prožívání, vztahy a rozhodování.

Porozumění těmto souvislostem postupně umožňuje rozpoznávat a uvolňovat blokace, které nás drží ve starých způsobech prožívání a jednání. V bezpečném terapeutickém vztahu tak může to, co dlouho zůstávalo uvízlé, znovu dostat prostor k rozvoji.

Psychoterapii proto nevnímám jen jako cestu k úlevě od potíží, ale také jako možnost pokračovat ve vývoji tam, kde byl kdysi přerušen nebo omezen.