Dítě si nevybírá, do jaké rodiny, doby a na jaké místo se narodí. Nevybírá si ani genetický koktejl, který mu byl namíchán – které z jeho vrozených dispozic se projeví, které zůstanou nečinné a jak do jejich utváření zasáhnou životní okolnosti.

Vývoj člověka je křehký, složitý a do značné míry nepředvídatelný proces. Jeho směřování nevychází pouze z toho, s čím přicházíme na svět, ale také z toho, co nás v průběhu života potkává, co dostáváme a co nám naopak chybí. Nenaplněné vývojové potřeby nezmizí jen proto, že dospějeme. Stejně jako strategie, které jsme si kdysi vytvořili, abychom se s jejich nenaplněním dokázali vyrovnat. V dospělosti se mohou vracet v podobě opakujících se vzorců prožívání a chování. Promítají se do vztahu k sobě samému, do sebeobrazu a sebehodnoty, do partnerských vztahů i pracovního života. V různé intenzitě a po různě dlouhou dobu mohou významně oslabovat naši psychickou pohodu.

To k nám „tehdy a tam“ promlouvá do „teď a tady“.

V dětství a dospívání bývá prostor pro korektivní zkušenost (novou zkušenost, která může měnit dříve vytvořené vzorce) zpravidla větší. Čím dříve dítě dostane příležitost zažít něco jiného, tím větší má šanci vydat se lepším směrem.

Zároveň však platí, že možnosti pomoci dítěti jsou neoddělitelně spjaty s prostředím, na němž je závislé. Pokud v rodinném systému chybí ochota nebo schopnost ke změně, i psychoterapie naráží na své hranice. Nemůže sama změnit podmínky, které dítě znovu a znovu zraňují. Nemůže donekonečna tlačit vodu proti proudu. A přece to, co nás formovalo, nemusí navždy určovat, kým jsme a budeme.

„Člověk není vždy tím, kým by mohl být, ale často tím, kým se kdysi musel stát.“