Když je těžké se (v sobě) vyznat

Někdy přicházejí chvíle, kdy nevíme, co cítíme, co chceme, ani kam vlastně směřujeme. Jako by se v nás porouchal kompas.

Reagujeme jinak, než bychom čekali. Tělo je unavené, mysl zahlcená. Objevují se úzkosti, smutek, podráždění, napětí ve vztazích. Anebo podivné tělesné signály, kterým nerozumíme – a přitom tušíme, že nesou zprávu.

Terapie je prostor, kde je možné se zastavit. Ztišit okolní hluk. Věnovat pozornost svému vnitřnímu hlasu – i když zatím šeptá.

Společně zkoumáme, co vás v životě formovalo: jaké vztahy, zkušenosti a zranění ovlivnily způsob, jakým se rozhodujete, reagujete, chráníte. Mnohé z těchto vzorců nevznikly ze svobody – ale z nutnosti. A je v pořádku se k nim vrátit, pochopit je… a postupně je začít přepisovat.

V terapii krok za krokem obnovujeme vnitřní orientaci. Nevnucujeme žádný směr – ale hledáme ten váš. 

Jak vypadá vaše životní mapa? Kde se opakovaně ztrácíte? Kde se dá zastavit, rozhlédnout a naslouchat? Kde možná bliká světélko, které jste dlouho přehlíželi?

V každém z nás existuje kompas. Někdy zakrytý, rozladěný, ztracený pod nánosy očekávání, strachů a přizpůsobení. Ale není zničený. Jen potřebuje čas a pozornost, aby mohl znovu ukázat směr.

Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je. - Jan Werich